Potřebovala jsem se ztratit, abych mohla znovu najít sebe

Možná sis všimla, že jsem poslední týdny téměř zmizela z online světa. Žádné nové příspěvky, příběhy, články… ticho. A možná ses ptala, co se stalo. Dnes jsem se rozhodla ti o tom napsat. Ne proto, abych si stěžovala, ale protože věřím v opravdovost. A protože vím, že za každým profilem na sítích je skutečný člověk. A ten někdy zkrátka potřebuje zůstat chvíli v tichu, aby vůbec mohl slyšet sám sebe.

Cesta, která nevedla tam, kam jsem doufala

Začnu tím nejtěžším. Dlouho jsem v sobě nosila sen – stát se psycholožkou. Přihlásila jsem se ke studiu psychologie, poctivě se připravovala, vracela se k učivu, které jsem neviděla roky, a ponořila se do světa odborných termínů, testů a okruhů. Každý den jsem si přála, ať to vyjde. Nešlo o prestiž, ani o papír. Šlo o vnitřní volání – touhu pochopit víc, jít hlouběji, mít možnost pomáhat jinak, než dosud.

Když jsem zjistila, že jsem u přijímaček neuspěla, bolelo to. Opravdu. Ne proto, že bych se považovala za neomylnou. Ale protože jsem do toho vložila srdce, čas, energii… a v jednu chvíli i naději, že tím otevřu novou kapitolu svého života.

Ta kapitola se zatím neotevřela. A já jsem to potřebovala chvíli rozdýchat. Možná víc než chvíli.

Terapie, která mě učí znovu dýchat

Naštěstí jsem nezůstala sama. Už nějakou dobu chodím na terapii – a právě v těchto těžších dnech mi byla obrovskou oporou. Po letech, kdy jsem spíš pomáhala druhým, jsem si konečně dovolila dopřát pomoc sobě. Přiznat, že to taky někdy nezvládám. Že taky někdy tápu. Že mám v sobě bolesti, které jsem dlouho potlačovala. A že to chce čas, trpělivost a laskavost. Především sama k sobě.

A víš co? Funguje to. Pomalu, ale jistě. Terapeutické rozhovory mi ukázaly věci, které jsem dlouho neviděla. Pomohly mi pochopit, proč se v určitých situacích cítím, jak se cítím. A hlavně – pomáhají mi hledat cesty, jak z toho ven. Ne rychlá řešení, ne instantní návody. Ale opravdové, hluboké změny, které se rodí ve chvílích ticha, bolesti i naděje.

Když jedny dveře zůstanou zavřené…

… někdy se otevřou jiné. A někdy taky čekáš na chodníku mezi nimi a pořád nevíš, kterým směrem se vydat.

Po odmítnutí na psychologii jsem si kladla spoustu otázek. A mezi nimi vyvstala i jedna, kterou jsem si v sobě nosila už déle: Co takhle NLP? Neurolingvistické programování mě vždy fascinovalo. Ten způsob, jak můžeme pracovat s myslí, se vzorci, se zacyklenými myšlenkami… jak si můžeme přepisovat vlastní vnitřní svět. Rozhodla jsem se tedy přihlásit na akreditovaný kurz NLP kouče.

A teď čekám. Na schválení, na začátek, na další kapitolu. Ale tentokrát už bez tlaku. Bez toho, že bych od toho očekávala zázrak. Vím, že cesta sebepoznání je dlouhá. A že žádný certifikát mi nedá víc, než opravdová práce na sobě. A tu jsem konečně začala brát vážně.

Nové tělo, nová energie

A když už jsem byla u těch změn… rozhodla jsem se začít pečovat i o své tělo. Ne drasticky, ne s cílem shodit X kilo za X týdnů. Ale z lásky. Z potřeby cítit se ve svém těle doma. Začala jsem cvičit. Každý den. Na svém vlastním běžeckém pásu, v tempu, které zvládám. Bez tlaku, bez výčitek, bez honby za dokonalostí.

Změnila jsem i jídelníček. Postupně. Učím se jíst tak, aby to mému tělu prospívalo, ale zároveň mi to chutnalo. Bojuju se svou závislostí na cukru, hledám si nové rituály, ochutnávám nové věci. A co je nejdůležitější – přestávám se trestat za každý přešlap.

Nehubnu pro plavky. Hubnu, protože chci být zdravá. Protože chci být energická. Protože si chci znovu obléct ty šaty, ve kterých se cítím jako já. A protože se konečně učím mít ráda sebe samu – ne až „až zhubnu“, ale už teď. V každé fázi své proměny.

Co jsem se naučila?

Tenhle poslední měsíc byl… intenzivní. Plný pádů, ticha, otazníků. Ale zároveň byl hluboce transformační. Naučila jsem se vnímat samu sebe jinak. Přestat si dokazovat hodnotu výkonem. Přiznat si, že mám právo nebýt pořád silná. Že i když se snažím pomáhat druhým, můžu taky někdy říct: „Teď potřebuji pomoct já.“

A taky jsem si uvědomila, jak moc mi chybí spojení s tebou. S komunitou, kterou tvoříme. Se ženami, které rezonují s tím, co dělám. Ale tentokrát už nechci sdílet jen „výkony“ nebo hotové produkty. Chci sdílet i cestu. I když je klikatá. I když zrovna nevedla tam, kam jsem čekala.

A co bude dál?

Bude toho hodně. Ale už ne ve spěchu. Ne proto, že musím. Ale protože chci. Chci se dál věnovat Reiki. Chci dokončit rozpracované kurzy. Chci dokončit ebooky, které mám v hlavě i v počítači. Chci se dál učit – o sobě, o životě, o práci s energií a myslí. A chci být tady – autenticky, pravdivě, celá.

Děkuju, že jsi tu. Děkuju, že čteš tyto řádky. A děkuju, že chápeš, že za obrazovkou není stroj, ale člověk. A ten někdy prostě potřebuje zmizet, aby se mohl znovu najít.