Proč děti nemají strach?

„Nelez tam, nebo spadneš.“ nebo „Nesahej na ty kamna nebo se spálíš.“

Znáš to taky? Okřikuješ tímto způsobem své děti? A víš, že to není tak úplně správně?

Obdivuji svoji dceru za to, jak se ničeho nebojí a do všeho se vrhá po hlavě a s nadšením. Proč my dospělí máme tolik strachů a brzdí nás to v tom, abychom žili takový život, jaký jsme vždycky chtěli? Je to naprosto jednoduché a já bych se s Tebou chtěla o toto poznání podělit.

Když jsem byla malá, měla jsem svůj svět, kde bylo všechno dokonalé a já jsem všemu vládla. Byl to úžasný pocit a pamatuji si ho dodnes…

Jenže pak byl ještě jiný svět a to byl ten reálný, kdy mi rodiče, prarodiče a později i učitelé říkali co mám a nemám dělat. Pořád jen zákazy, příkazy, pravidla.

Všechno jsem dělala tak, jak to po mně chtěli ostatní, abych se jim zalíbila.

O mojí babičce s oblibou říkám, že všude byla, všechno zná. Od všeho má klíče. A tam kde nebyla, tam pojede zítra. Má totiž na všechno svůj názor, podložený životními zkušenostmi a myslí si, že právě proto ji musíme všichni poslouchat a dát na její rady i když o ně nestojíme. Je to takový rodinný generál. Ovšem moc dobře ví, že na mě si s tím nepřijde.

Jsem velký zastánce myšlenky:

„Zkušenosti jsou nepřenositelné.“

A proč do toho motám babičku a zkušenosti, když titulek mluví o dětech? To Ti hned vysvětlím.

Při výchově mé dcery mají lidé v mém okolí tendenci, mi udílet „cenné rady.“ Ale já jsem si našla takový způsob, který vyhovuje mně i mojí holčičce.

V čem to spočívá?

Jde o to, že odmalička slyšíme, že něco nesmíme a něco naopak musíme. A tím si utváříme v našem podvědomí určitá přesvědčení, která nás mnohdy brzdí na naší životní cestě.

Já se naopak snažím dceru vést k samostatnosti. Nechávám volbu na ní, aby si sama tvořila svá přesvědčení.

Určitě si říkáš: Mám to chápat tak, že ji rozmazluješ a necháš ji, aby Ti skákala po hlavě? Necháš ji spadnout nebo se spálit o kamna?

Ne, tak to určitě není. Jen se snažím s ní jednat jako parťačka, jako kamarádka. Dávám jí najevo, že ji věřím a že věřím v její schopnosti a kvality.

Mám vyzkoušeno, že když jí řeknu: „Nelez tam nebo spadneš.“ , tak to jen přivolám a ona opravdu spadne. Místo toho jí řeknu jen: „Opatrně.“ nebo „Pomalu.“ Podívá se na mě tím svým šibalským pohledem, jako by chtěla říct: „Neboj mami, já to zvládnu.“

A já jen s pýchou sleduji, jak se snaží mi ukázat, že to zvládne. Že nespadne. A ono se jí to vždycky podaří.

Spousta lidí mluví o tom, jak by dítě mělo mít pevný režim a zvykat ho na to odmalička. Já sama jsem typ člověka, který nesnese jakýkoliv náznak stereotypu. Moje holčička je po mně. Užíváme si spolu to, že každý náš společný den je úplně jiný. Podle toho, jak to vyhovuje každé z nás.

„Zkušenosti jsou nepřenositelné.“

Když to všechno shrnu, jde o to, že všechna přesvědčení, která svým dětem předáme, je budou ovlivňovat po celý jejich život.

Oni jsou přece tak bezprostřední, impulsivní a úžasní. Tak proč bychom jim to měli kazit jen proto, že se to po nás chce? Že to tak má být?

Moje dcera nemá každý den snídani, oběd i večeři ve stejnou dobu. Nechodí spát po večerníčku. A přece je šťastná a hlavně moc šikovná. Ve všech aktivitách ji podporuji a opravdu obdivuji její nadšení a lehkost.

Zkus s dětmi i ty jednat trochu jiným způsobem a uvidíš, jak váš společný čas dostane úplně jiný rozměr.

S tím, abychom dokázali změnit naše nefunkční přesvědčení dokáže pomoci právě i regresní terapie.

Nezkoumá jen minulé životy, ale může nám odhalit to, co nás ovlivnilo už u maminky v bříšku. Můžeš s její pomocí objevit i taková přesvědčení, která Ti předali Tví rodiče, aniž by si to sami uvědomovali.

Dnes se dá efektivně pracovat s tím, co nás ovlivnilo a už nám neslouží.

Nedělej stejné chyby jako naši rodiče a neber svému dítěti tu nefalšovanou radost a nadšení pro všechno co se učí poznávat.