Chválím, chválíš, chválíme…

“ Ty jsi moje šikovná holčička.“ Taková jednoduchá věta a co všechno dokáže v životě malého dítěte udělat.

Poslední dobou procházím velmi zvláštním obdobím, kdy probírám snad všechny své dosavadní úspěchy i neúspěchy. Všechno začalo v momentě posledního rozloučení s mým dědečkem, kdy mě přímo v obřadní síni napadla otázka, zda jsem svému dědečkovi dávala dostatečně najevo, že ho mám moc ráda.

Od té doby jsem začala nad svým životem přemýšlet z jiné perspektivy a ucítila obrovskou potřebu něco změnit. Jsem maminka úžasné holčičky a té se snažím věnovat opravdu jak je to jde. Ale občas cítím potřebu, udělat si čas sama pro sebe. Být sama se svými myšlenkami a nápady, utřídit si svůj život maličko jinak, podle jiných priorit.

Přece to, že jsem maminka neznamená, že nemůžu mít čas pro sebe. Pak se zase ozve někde v mé hlavě hlásek, že to přeci nemůžu, jsem maminka a je potřeba mé holčičce věnovat veškerou moji péči, abych toho zase jednou nelitovala. A co znamená ten hlásek v mé hlavě? To se opět ozývá mé podvědomí, které mi ukazuje, že v sobě ještě nemám úplně vyřešené své dětství, kdy se mi nedostávalo té správné rodičovské péče a náklonosti.

U nás se hodně kritizovalo, abych třeba náhodou nebyla moc rozmazlená. Chválilo se opravdu málo. A já mám poslední dobou pocit, že bych chtěla být víc chválená od svého okolí.

Když jsem se však nad tím začala zamýšlet více do hloubky, došlo mi, že nepotřebuji, aby mě chválili ostatní. Můžu se přece pochválit já. Ani v mém dětství mě nechválili tak, jak bych si představovala, takže proč to teď měnit. Bude mi bohatě stačit, když se dokážu pochválit já sama.

A teď se tedy dostávám k té hlavní myšlence, kterou chci s Tebou teď posdílet. Možná jsi na tom byla v dětství podobně a chválu moc neznáš. To ale neznamená, že Tvoje děti by na tom měly být stejně. Já jsem se právě na mé dceři naučila tu chválu. Každý den mě překvapuje něčím novým, má neuvěřitelnou fantazii, je kreativní, výtvarně nadaná, prostě zvládá věci, o kterých mně by se ani nesnilo a to v ní chci udržet a rozvíjet dál. Tím, že bych ji kritizovala, všechno v ní pošlapu a ona si už potom nebude vůbec v ničem věřit.

Občas se my maminky trápíme tím, že naše dítě už by mělo zvládat to, či ono. Nevěnujeme pozornost tomu, co už naše dítě zvládá a umí, ale trápí nás to, co neumí. A pak začínáme pochybovat i o nás samých, zda se dětem věnujeme dostatečně, zda jsme důsledné ve výchově apod. STOP

Zastav se a zamysli se.

Co vlastně už zvládá a umí Tvé dítě? Chválíš ho za to? Tlačíš na něj v tom, aby se naučilo to a ono, stejně jako to umí děti Tvé kamarádky?

„Chválit, chválit a chválit. Sebe, své děti, svého partnera. Každý den se alespoň 3x za něco pochval.“

Jak říkám, každé dítě je jiné a zvládá jiné věci. Má své tempo a své schopnosti a dovednosti. Ber ho takové jaké je a chval ho za každý maličký krůček pokroku. Soustřeď se na to dobré a neřeš to špatné, nebo to, co prostě ještě Tvé dítě nezvládne. Každé dítě si k tomu dojde a nátlakem stejně nic nezmůžeme.

A pokud cítíš, že se Ti ve výchově promítá něco z Tvého dětství, možná bude nejdříve potřeba uzdravit své vnitřní dítě, aby Tvé rány a traumata nebyly přenášeny na Tvé děti.